5 otázek pro vedoucí Azylového domu v Lochovicích Alenu Novákovou

5 otázek pro vedoucí Azylového domu v Lochovicích Alenu Novákovou

Rozhovor s paní Bc. Alena Novákovou, vedoucí Azylového domu pro rodiny s dětmi v tísni a Azylového domu pro ženy v tísni v Lochovicích.

1) Kdo přichází a vyhledává vaše azylové domy?

Z větší části jsou to rodiny s dětmi v nějaké krizové situaci – většinou ve finanční tísni, bez vlastní střechy nad hlavou. Dále ženy, matky s dětmi, otcové s dětmi…ale občas i zletilý sourozenec, který pečuje o svého sourozence, nebo babička s dědou, kteří vychovávají svá vnoučata. Setkáváme se s různými, mnohdy velmi těžkými osudy a nehezkými příběhy lidí, kteří u nás dočasně získají nejen střechu nad hlavou, ale i pochopení, podporu a přijetí. Pokud bych mohla shrnout – přicházejí k nám lidé, kteří nemají jinou možnost a potřebují podat ruku a kouskem svého života provést.

2) Kolik máte klientů a jak často se střídají? Stačí vám kapacita, kterou AD má?

Kapacita AD je 30 lůžek pro rodiny s dětmi a 5 lůžek pro ženy v tísni. Počty uživatelů služby AD jsou každý rok jiné. Záleží na délce pobytu. Ročně v průměru poskytneme střechu nad hlavou cca 100 lidem. Doba ubytování může být maximálně rok, pokud je vzájemná spolupráce v pořádku. Na pokoji okamžité pomoci (tzv. krizovém pokoji) poskytujeme ubytování max. na měsíc, tam se tedy lidé mohou střídat častěji. Na AD pro rodiny máme kapacitu většinou plnou a na ženách je to v posledním období tak z padesáti procent. Kapacita je myslím dostačující.

3) Jak tráví vaši klienti svůj volný čas?

Je to velice různé. Záleží na návycích té které rodiny. Vzhledem k tomu, že u AD je vybavená zahrada s herními prvky a možností posezení, nejčastěji uživatelé využívají právě tu. Bohužel se ale stále častěji setkáváme s rodinami, které vůbec organizaci volného času nezvládají. Je to potom celkem velká dřina takové rodině ve změně pomoct. To víte, musí být strašně těžké učit své děti, něco, co sami neumíte, co jste ze své původní rodiny nikdy nedostali…

Na druhou stranu se v AD snažíme rodiny podpořit různými aktivitami – společně vaříme, pečeme, chodíme na procházku, nebo vyrábíme. Bývá to efektivně vynaložený čas.

4) Jak jste v AD zvládli pandemii koronaviru?

Jak se dalo... Azylový dům je plný lidí, takže o tom, že všichni musíme fungovat "normálně" nebylo pochyb.

V první vlně jsme se vyrovnávali s informacemi, které se různily - nikdo nevěděl, co a jak má být. To bylo velice nepříjemné.

Nicméně jsme sedli k šicím strojům a šili jsme roušky. Zpočátku alespoň pro potřeby AD a dále i lékařům a sestrám, kteří stáli na frontě v prvních řadách.

Moc si vážím všech svých kolegyň a kolegů, kteří ukázali, že do Charity patří, že jsme tým a neporazí nás jen tak něco. Nikdo neonemocněl (tedy zatím), tak si myslím, že jsme situaci zvládli na výbornou. Můžeme otřít pot z čela a pokračovat v naší práci i v době pokoronavirové.

5) Co by AD uvítal nebo potřeboval? A co byste mu přála vy?

Zcela upřímně? Kdyby byl „azylák“ prázdný, lidé by takovou službu vůbec nepotřebovali a uměli by si v životě vystačit bez nás. To je ale v současném nastavení světa nereálné. Z praktické stránky by AD potřeboval více peněz nejen na nutné udržování prostor a různé opravy, ale především na mzdy a platy těch, kteří jsou jeho stavebními kameny…bez kterých by služba nebyla.

A já našemu „azyláku“ přeji, aby lidé, kteří tu pracují, byli spokojení a zdraví, těšili se do práce a uměli se radovat i z malých krůčků v nekonečném kolotoči sociální práce. Uživatelé, kteří naší službou projdou, aby si z naší pomoci vzali něco s sebou do další etapy života mimo AD – abychom jim alespoň malinko změnili kvalitu života k lepšímu.

Děkujeme za rozhovor.